Sanatorium
Ač postavena jako honosný rodinný dům, největší část své existence byla vila Primavesi nemocničním zařízením a to jak v rukou soukromých, tak i v rukou nás všech. I přesto, že tato doba již dávno skončila, mnoho Olomoučanů zde datují své místo narození.
Vznik soukromé nemocnice
Rodina Primavesi převedla své rodinné sídlo v roce 1923 na Akciovou rafinerii rolnických cukrovarů v Přerově, v kterých měla původně také vliv. Ty si však vilu dlouho nedržely, v roce 1926 ji převedli na Dr.Františka Koutného ze Senice. V tomto roce dochází k největšímu zásahu do vnitřního i vnějšího vzhledu vily. Dr.Koutný nechal vilu přestavět na soukromé sanatorium podle projektu stavitele Julia Schmalze. Tato přestavba výrazně zasáhla mansardovou střechu a byly přistavěny dva velké operační sály. V tuto dobu byla odstraněna i většina Hanakových děl. Po smrti Dr.Koutného přestalo sanatorium postupně prosperovat a vdova po Dr.Koutném ho byla nucena prodat. Dalším majitelem se stává MUDr.Robert Pospíšil, který jej kupuje 3.prosince 1939. Jeho zásahy do vnějšího vzhledu sanatoria jsou již víceméně symbolické. Jednalo se pouze o zazdění lodžií a úpravu některých pokojů stavitelem Františkem Macharáčkem v roce 1947.
Uspořádání za MUDr. Pospíšila
Po přestavbě vily Primavesi na soukromé sanatorium nastala i výrazná změna vnitřního uspořádání jednotlivých místností. Zprvu bylo první podlaží obytné, využívané rodinou Dr.Koutného. Ale po změně majitele se i toto podlaží proměnilo v část sanatoria.
V polosuterénu zůstalo z části zachováno technické vybavení pro podporu celého domu a byl zde vybudován byt pro správce a domovníka. Vznikla i jedna místnost, která sloužila jako úmrlčí komora. Velkou část přízemí zabírala vstupní hala, sahající až do prvního patra, kam se dalo dostat po dřevěném schodišti. To spojovalo přízemí s dřevěným ochozem v prvním patře, zpřístupňujícím pokoje. V hale se dochoval původní krb a malé posezení pod schody osvětlené vitrážovým oknem s motivem květin. Nad schodištěm bylo velké dvanáctidílné vitrážové okno zobrazujíci dřevoritinu Olomouce z roku 1706. Světlo, pronikající sem tímto oknem, dodávalo hale nostalgickou atmosféru. Proti vstupním dveřím byla prosklenná stěna nepřímo oddělující halu od vnější verandy. Tato místnost také sloužila jako předsíň pro bývalý pokoj paní, po určitou dobu také jako byt Dr.Leznara a pro černý pokoj pána (bývalý pokoj Otto Primavesi) v tu dobu pracovna MUDr.Pospíšila. Za tímto pokojem byla velká jídelna s velkým oknem na verandu a rozkládacím stolem až pro 32 lidí. Malý výklenek v jídelně s květinovou vitráží sloužil pro menší stolování. Za jídelnou byla situována spižírna a kuchyň pro přípravu jídel jak pro pacienty, tak pro zaměstnance.
V prvním poschodí bylo zřízeno osm pokojů pro rodičky přebudováním původních dětských pokojů a pokoje pro chůvu. Dále zde byly vystavěny dva prostorné operační sály s velkým oknem a přípravnou. Jeden byl určen pro chirurgické zákroky a druhý na konci ochozu byl k dispozici pro rodičky. V druhém patře vzniklo devět pokojů převážně pro pacienty po břišních, gynekologických a urologických operacích. Dva z nich byly třílůžkové, tři dvojlůžkové a čtyři jednolůžkové. V podkroví byly vybudovány tři pokoje pro dvanáct řádových sester, jídelna a kaple, do které docházel a sloužil mše farář z Nové Ulice.
MUDr. Robert Pospíšil
MUDr. Robert Pospíšil, nejstarší z pěti dětí, se narodil 26. března 1892 v rolnické rodině Františka Pospíšila z Tučap v okrese Olomouc. Vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci a po maturitě v roce 1911, inspirován svým strýcem MUDr. Vavřincem Pospíšilem, si zvolil lékařské povolání. Studoval medicínu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Bohužel jeho studia přerušila první světová válka a on musel nastoupit na frontu. Zde si vyzkoušel svou první praxi a jako medik obvazoval raněné. Po čase onemocněl a byl poslán domů, kde po uzdravení začal ošetřovat nemocné vojáky v Přerově.
Jako kandidát lékařství a kadet v záloze se v roce 1916 oženil s Ludmilou Horákovou z Dubu nad Moravou. Po první světové válce dokončil svá studia na Karlově univerzitě a stal se sekundářem v Zemské nemocnici v Olomouci. Tam se také specializoval jako chirurg – urolog. Svou soukromou praxi, provozovanou nejprve v činžovním bytě v ulici Palackého a poté ve své rodinné vile na Vídeňské ulici, zaměřoval na drobnou chirurgii. Na konci dvacátých let se stal asistentem svého spolužáka z gymnázia, Dr. Františka Koutného v jeho soukromém sanatoriu. V roce 1939 po smrti Dr. Koutného koupil od paní Koutné celé sanatorium, ale i přesto si držel svou ordinaci ve vile na Vídeňské ulici.
V roce 1952, po znárodnění sanatoria a převedení jeho provozu na ambulantní, se stává přednostou chirurgické ambulance. A to až do roku 1955 kdy odchází do důchodu pouze s kufříčkem svých věcí. Za dobu téměř čtyřicet let své lékařské praxe provedl okolo 26 tisíc větších chirurgických operací pacientů z celé Moravy. Jako asi nejzajímavější případ lze uvést úspěšnou operaci téměř devadesátileté stařenky své ženy, kterou provedl v Dubě nad Moravou na obyčejném stole v pokoji za asistence místního lékaře a jedné řádové sestry. Stařence vyoperovali z dutiny břišní velký nezhoubný nádor. MUDr. Robert Pospíšil zemřel 19. května 1959 ve své vile v Olomouci.
Znárodnění a zřízení OÚNZu
V majetku MUDr. Roberta Pospíšila zůstala vila až do roku 1952. Podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče, bylo rozhodnuto o plošném zestátnění všech nemocnic a léčeben v Československu. V roce 1952 došlo k vyvlastnění lůžkového zařízení pro Československý stát. V letech 1954 – 1955 bylo lůžkové oddělení zrušeno a zařízení převedeno na ambulantní v bezplatném užívání OÚNZ Olomouc (Okresní ústav národního zdraví). Vila přestala fungovat jako sanatorium. Bylo nutno přizpůsobit interiéry pro používání prostor jako ambulantního zařízení. Úpravy po stránce stavební nebyly podstatné, souviselo s nimi však odstranění zbývajících Hanakových prací, sochy Ponocného, mobiliáře jídelny a pracoven. Zařízení bylo roztroušeno po různých místech.
V 80. letech byla vila Primavesi v rámci městské památkové rezervace vyhlášena za chráněnou památku moderní architektury. Tímto byl OÚNZ podnícen a nechal vypracovat projekt pro rekonstrukci objektu. Autorem studie je architekt Zdeněk Hynek z olomouckého ateliéru SÚRPMO. Byla navržena celková rekonstrukce stavby, která měla rehabilitovat její původní hmotovou, dispoziční a výtvarnou podobu secese. Vile se měla vrátit v mezích možností původní tvář i charakter z dob, kdy ji vlastnil rod Primavesi. K rekonstrukci však nedošlo.
Vila Primavesi sloužila pro Sanatorium a zdravotní péči celých 66 let. Od roku 1926 do roku 1992. Toto období bylo v její existenci nejdelší, poněvadž pro původní účely obytného sídla se používala pouze 14 let.